Památky jsou v našem povědomí zapsány především jako svědkové naší minulosti a hmotné doklady naší historie. Dávná životní moudrost však naléhavě připomíná, že bez poznání a respektu k minulosti bychom nedokázali interpretovat naši současnost ani anticipovat naši budoucnost. Památky jsou tedy jakýmsi důležitým mostem mezi naší minulostí, přítomností a budoucností.

Každá z kulturních památek měla v době svého vzniku vždy zcela konkrétní funkci a využití a sloužila různorodým potřebám života společnosti. Tím památky přirozeně dotvářely kvalitu života a jeho širší civilizační rámec. Jakkoliv některé z nich ztratily v průběhu historického vývoje svoje původní funkce, které se začasté proměňovaly a transformovaly podle potřeb a přirozeného rytmu životního běhu, to podstatné přetrvávalo; památky formovaly a dotvářely charakter sídelních útvarů a kulturní krajiny.

A je tomu tak i do dnešní doby. V širším kontextu památky nezastupitelným způsobem moderují kvalitu našeho životního prostředí. A to nejenom z hlediska prvoplánových historických a estetických hodnot, ale i s ohledem na nepominutelné kvality psychické a sociologické, které stimulují vědomí jejich uživatelů. A pro to je nanejvýš důležité, aby památky našly své adekvátní využití, aby sloužily potřebám obyvatel a návštěvníků historických měst a obcí a staly se přirozenou a integrální součástí aktuálního obrazu jejich života. Jedině tak totiž smysluplně zhodnotíme ( a to i po ekonomické stránce ) nezměrný potenciál kulturního dědictví naší země v podmínkách sjednocené Evropy a s akcentem na diversitu jejích jedinečných kulturních specifik.

Musí se tak samozřejmě dít uvážlivě a především s plným respektem ke všem proměnlivým fasetám hodnot kulturního dědictví, jeho autenticity a přirozeného urbanistického kontextu. Tato opatrnost a předvídavost jsou zcela na místě, protože naše historická zkušenost nás mnohokrát přesvědčila o tom, že i dobře myšlená a koncipovaná novostavba, změna provozního režimu či zdánlivě efektní dopravní řešení mohou nevratným způsobem narušit integritu historického prostředí. Ochrana a rozvoj musí spolu žít v harmonickém vztahu jako dvě zásadní kategorie, ale zároveň i jako dvě spojité nádoby s jediným obsahem – dlouhodobým veřejným zájmem. Tím veřejným zájmem není nic jiného než naše společná odpovědnost. Není zajisté snadné tuto individuální hranici mezi ochranou a rozvojem v konkrétním případě objektivně posoudit, ale není jiné cesty, pokud skutečně chceme přenést kvality nového života do prostředí našich historických sídel.